MÍR a Lásku:-*

V čele blázen

4. června 2008 v 18:19 |  moje básničky-hlavně smutný a zamilovaný
VČele Blázen
Tak dělěj! Vztávej!,,přijdeš pozdě do školy Rory!"Volá na mě máma každé ráno v 6:45.
,,Ale vždyť už letím mami"..ospale a znechuceně odpovídám, přitom nasoukám nohy do červených, teplých bačkor a odeberu se do koupelny.V zrcadle vidím jako každé ráno blonďatou, modrookou, baculatou tvářičku, kvůli který se nenávidim. A i to jméno,, Dorota" mě moc sebevědomí nepřidává.,,Nojo, co se dá dělat, lepší už to nebude"řeknu si v duchu při česání mého obyklého účesu-drdol z mých dlouhých vlasů-poté si narvala džíny přes svůj tlustej zadek a svetr co mi pletla babička Miluška mi má zakrývat moji nepříliš krásnou postavu.Po ranní hygieně popadnu baťoh s učením, vytáhnu pár namazanejch chlebů z ledničky v kuchyni a už si to pádím na nedalekou zastávku. Bydlím v domě a zastávku mám hned přes ulici, tak nemusím moc pospíchat. Na zahradě se ještě rozloučím s mým pejskem Emíkem, a kráčím si to na zastávku. Autobus tu je hned a tak usedám a jedu stejně jako každé ráno. Přesně vím kdo na jaké zastávce nastoupí, i kdo kde vystoupí. Je to stejné jako každé ráno.
Před příjezdem ke škole, se mi dělá jako obvykle zle. Žaludek mi už skoro tancuje, jako by věděl co se bude dít. Určitě se mi zase stane něco strašného, trapného a ponižujícího, a nebo se mi aspoň budou posmívat kvůli mé postavě, mojí babičce a nebo lásce ke zvířatům. Také mě poslední dobou velmi často šikanují.
Jakmile vejdu do naší třídy 8.D, nestačím udělat ani pár kroků k mé lavici ve druhé řadě, a už se na mě stačí rozprskout kelímek s jahodovým jogurtem-Radoušova svačina-Jogurt mi stéká stéká po tváři, pletený svetr dostal taky zásah. Mé vlasy jsou slepené a kousky jahod se válí mezi nima. Celá naše ospalá a otrávená třída je v tu ránu svěží a náramě se baví. Většina lidí se se směje a pokřikuje na mě různé ponižující poznámky. Já je už ani nevnímám-no co, jsem si už zvykla-Nasadím tedy naštvaný víraz a kráčím k umyvadlu kde se budu snažit dostat Radoušovu svačinu aspoň z mého svetru, obličeje a vlasů. Hrůza by byla kdyby ten jogurt nešel dolů z mého pleteného svetru, to bych se pak musela svléknout a né že by mi to vadilo kvůli tomu že je jaro a je docela zima, ale to, že bych se svlékla bych udělala Radoušovi radost a on by mohl mít jakožto třídní šašek ty jeho prej,,vtipné" a pro mě dost trapné a ponižující narážky na mou postavu. V mé třídě nejsou všichni proti mně, mám tam i jednu kamarádku. Bohužel s mojí kamarádkou Ančou si moc nepokecám protože moc nemluví neboť to doma nemá lehké a ve škole ji šikanovali.Úplně si odvykla mluvit, doma mluvit nesmí protože její táta je strašně zlý a stále ji mlátí. Vím to jenom já, znám jí už od malička. Její matka mi zakázala to někde vyprávět, nebo nahlašovat a tak se jen modlím o to, aby ji táta něco vážného neudělal. Ona si to nezaslouží, je to ten nejhodnější a nejčistčí člověk jakého znám. Snad sama Panna Marie jí nakreslila svatou tuší, divím se že nemá svatozář.Ona sice nemluví, ale je to ta nejlepší kamarádka, nejhodnější holka ze třídy.Ale zpátky k umyvadlu.Konečně se mi podařilo dostat aspoň trochu Radoušovi svačiny ze svetru a upravit si slepený, jahodama vonící drdol vlasů. Sedám si k Anče, které už nikdo neřekne jinak než ,,němko", samozřejmě ne že by to byl němec ale proto že mluví asi už jen se mnou a to občas.
,,Ahoj Ančo" pozdravím a jako vždy si přisednu a ptám se jak se má. Nečekám že mi odpoví, ale doufám že se zmůže aspoň na pozdrav. Všimla sem si že je smutnější než bývá, v koutku se jí leskne slza.,,Už zase?"opatrně se ptám a objímám ji. Anča se rozpláče ještě víc. Z mé skušenosi vím, že když se Anča takto chová, zmlátil táta buď přímo jí, a nebo ublížil její hodné mamince, všimla sem si že jí z pod roláku čouhá kousek fialové modřiny na ruce a pod okem má také modřinku která vypadá jako by jí někdo švihnul nějakým proudkem nebo kabelem. Nevím co mám dělat a tak se ptám:,,opravdu to nemám někde nahlásit?"Anča jen kývala hlavou jako že ne.,, Jsi v pohodě?".Ale na to už má kamarádka neodpoví. Nevím jestli to mám někde říct, bojím se že jí zavřou někam do dětského domova a už se nikdy neuvidíme.Byla by to její smrt.Nikdy do kolektivu nezapadla, jen kvůli tomu že je dost nábožensky založená a nemluví.Chudák holka.
Do konce dne ve škole jsem ani já ze sebe nevydala ani hlásku-jak to většinou dělám když jsem smutná-Radouš měl během dne ještě pár narážek na můj smutek, ale nic sem si z toho nedělala.Je to prd proti tomu co prožívá Anča.
Odzvonila poslední hodina a celé to naše stádo hopíků, raperů, tří punkáčů, dvou emáků, a jedoho fašouna se hnalo po schodech do šatny. Ze školy vybíhají jako namydlený, každej bu'd domů, do jídelny ale většina do party za kamarády. Já v žádný partě nejsem a tak se rozloučím s Ančou a každá si jdeme na jinou stranu města. Přijedu domu, do našeho starého žlutého baráku. Odemykám dveře a jako obvykle mě běží přivítat černý, dlouhosrstý voříšek Emík.,,Ahoj Emíku, půjedeme ven?" Emík radostně vrtí ocáskem a už vybíhá z domu.Odhodím si tašku do chodby,vemu Emíkovo modrý vodítko a jdu za ním ven.Chudák pejsek, byl doma celý den sám, nikdo ho nemohl vyvenčit jelikoš mamka je celý den v práci a bráchu Míšu hlídá teta. Emíka jsem našla asi tak před rokem v krabici u popelnic.Byl ještě tak maličký a slepí, urřitě by umřel. Nechápu kdo to mohl udělat.Nechápu ty lidi co ta nevinná miminka dokážou utopit, vyhodit nebo jen tak zabalit do igelitky a hodit třeba do popelnice a nebo je nechat na pospas svému osudu. Vždyť ty ště'nátka za nic nemůžou.
Vzala jsem tedy toho malého a bezbraného pejska domů. S pomocí veterináře se nám ho podařilo uměle odchovat, všichni si ho tak zamilovali že jsme si ho nechali. Já jsem ho pojmenovala-ani nevím proč- Emík. Od té doby je můj nejlepší kámoš. Na zahradě Emíkovi nasadím obojek, připnu vodítko a jdu do parčíku na konci ulice. Cestou míjím Radoušův dům- bohužel je to můj soused- a jakmile dojdu do parčíku a posadím se na lavičku pod stromem, povídám Emíkovi:,,Emíku, jesti dají Anču do dětského domova, budeš jenom ty můj kámoš" a dala mu pusu na jeho černý, vlhký čumáček. V tu ránu vyskočil ze křoví Radouš s foťákem v ruce.,,A to je průser"řekla jsem a vrazila mu facku-naštěsí stál jen kousek ode mě-. Při pohledu na jeho vysmátý obličej se mi udělalo zle, protože si dokážu přestavit co bude zejtra ve škole. Radouš začal pokřikovat že se líbám se psem, že si s nim povídám a bůh ví co ještě. Dál už nic neslyším neboť naštvaně odcházím domů. Zavolám Emíka u háním si to na konec ulice do našeho domu.
Doma nikdo není, ležím v obýváku na oranžovim gauči a mám aspoň čas a klid na přemýšlení nad tím, co bude zejtra. Radouš to určitě nenechá jen tak, rozešle to všem ze školy, nebo si fotku vytiskne a rozlepí to po ulici nebo po škole. Kéž bych měla aspoň tátu, ten by na něj vlít a už by si nikdo nedovoloval. Ale táta se mi bohužel odstěhoval někam Francie s nějakou ženskou, já jsem tam jednou byla, možná tam pojedu zas. Stejská se mi po něm. Po dlouhé době přemýšlení jsem si uvědomila že jsem ještě neobědvala. Ohřála jsem cosi co leželo na sporáku a pustila se do toho.
Už je večer, skoro usínám na gauči, v tom mě vyruší šramot zámku.,,mamka!" vykřiknu a letím ke dveřím mamku a bráchu přivítat.Brácha je ospalej takže mamka jde nejprve do Míši pokoje Míšu uložit. Pak zaleze do koupelny.
Když si mamka odpočinula a vylezla z vany říká:,, Rory, pojď za mnou do kuchyně." lekám se jejího tónu, většinou vím, co mi chce říct. Sedám se naproti mamce ke kulatému kuchyňskému stolu, a matka spustí.
,,Víš Dorotko, musím zase odjet na služební cestu do holandska dělat nějaký ty návrhy, bude to trvat několik týdnů. Bude se o vás muset starat babička. Jen to dořekne já hned spustím:,,Jakto že nás bude hlídat bába!? Copak nevíš jaká je? Co když jí zase přeskočí?" v tu chvíli bych měla milion otázek.,,Já vím Rory"začíná mamka,,bohužel teta nemůže a nikoho jiného jsem nesehnala." budete to tady muset zvládnout. Věřím ti Rory. Těch pár týdnů musíte zvládnout. Odjíždím totiž už pozítří. Je to pro mě strašně důležitý, možná mě povíší, takže bychom si pak mohli opravit dům, měli bychom lepší život.,, Já vím jak to je pro tebe důležitý, budu se snažit",odpovídám.,, Vždyť ty si moje hodná holčička viď Dorotko.",,ale mami neříkej mi Dorotko vždyť víš jak to nesnášim!".a mamka: Vždyť to je hezké jméno".Nechám se přejmenovat!"ze srandy dodávám a mizím ve svém pokoji.
Proč zrovna babička ne? Zde máte vysvětlení: Takže babička, no raději bába nebo jedubaba, je strašně moc zlá,děsná abych pravdu řekla nemá to v hlavě vpořádku. Většinou je zapletená v různých sektách, doma mívá otroky-beze srandy- krade, nemyje se, mě a Míšu nemá ráda, ůplně nás nesnáší, neumí vařit, zabíjí psy, na cizí se tváří jako hodná bábinka ale na svou rodinu je strašně zlá. Tak to bylo stručné vysvětlení, ale zdaleka to není vše, to se dozvíte dál.
Ležím ve své postely a pomalu usínám..
Další ráno: jako každé jiné.
Ale ve škole to nevypadá na den jako každý jiný.
Stalo se přesně to, co jsem čekala. Už zdálky vidím mojí fotku velikosti A3 na hlavním vchodu do naší školy.,,no to snad ne! Radouš to fakt udělal!" řekla jsem si při pohledu na fotku na které dávám mému pejskovi hubana na čumáček. Pod fotkou je tytulek: OŠKLIVKA DOROTKA, MÍSTO S KLUKEM SE LÍBÁ SE PSEM!
Najednou se mi dělá nějak špatně, ale do školy musím. Seberu tedy všechnu odvahu která ve mně dřímá a vejdu do té staré budovy školy. Už zdálky vidím další plakáty s mojí fotkou s nápisy typu: JE RORY KOLINSONOVÁ OPRAVDU ZOOFIL?nebo: DOROTKA MÁ KONEČNĚ KLUKA!ČERNÝHO A CHLUPATÝHO!
Jen co sem to dočetla, otáčím se na podpadku a uháním si to zpátky na autobusouvou zastávku, naskakuju do prvního autobusu a jedu domů. Doma stejně nikdo není, a tak se ani nikdo nedozví že jsem nebyla ve škole.-POKRAČOVÁNÍ BUDE...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Michal Suda Michal Suda | E-mail | 11. června 2008 v 12:43 | Reagovat

nemám čas to celý číst ale pošli mi to na email.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama